Houby jako rozkladači
Věděli jste, že to, co houbaři sbírají, ve skutečnosti není houba? Je to pouze její část, která vykukuje nad zem, a odborně se nazývá plodnice. Sama houba se skrývá pod zemí v podhoubí, které si můžete představit jako velmi hustou síť pavučinových vláken. Ta představuje skoro 99 procent organismu houby. Ostatně většina druhů hub, kterých je na světě asi 6,28 milionu, je schovaná úplně pod zemí, kde plní hned několik – pro správně fungující ekosystém – klíčových funkcí. Jednou z nich je rozkládání.
Houby jsou spolu s bakteriemi jedinými organismy, které dokážou organickou hmotu rozkládat zpět na jednoduché sloučeniny. Zajišťují, aby to, co v přírodě „dosloužilo“, bylo beze zbytku znovu využito. Mnohé druhy hub tedy rozkládají dřevo, kůru nebo listy.
Houby jako symbionti
Možná si ještě ze školních lavic pamatujete to tajemné slovíčko „mykorhiza“. Skrývá se pod ním symbiotický – tedy oboustranně prospěšný – vztah houby a rostliny. Houba roste na kořenech rostliny a dodává jí živiny důležité pro růst, které by rostlina jinak sama nezískala, třeba fosfor. Vedle toho jí pomáhá i se získáváním vody nebo s odolností proti škůdcům. Houba si na oplátku od rostliny bere uhlík, který vzniká při fotosyntéze, což je proces, který ovládá jen rostlina.
Z tohoto symbiotického vztahu čerpají i zahrádkáři, kteří mykorhizní houby využívají při pěstování v okrasné zahradě, ovocnářství, při pěstování bio zeleniny nebo při zakládání trávníků.
Houby jako dekarbonizátoři
Jsou to právě mykorhizní houby, které mají životně důležitou roli inženýrů ekosystémů. Tvoří základ potravních sítí, které podporují většinu života na Zemi, a jak se nedávno ukázalo, hrají také prim v absorbování uhlíkových emisí. Podle odborné studie tyto neviditelné houby prostřednictvím rostlin ročně pohltí asi 13,12 gigatun ekvivalentu oxidu uhličitého (CO2e). Což je množství, které odpovídá asi 36 procentům globálních emisí fosilních paliv za celý rok.
Houby jako jídlo
Sbírání hub má na našem území dlouhou tradici, která sahá až do středověku. V současnosti se k pravidelnému houbaření hlásí asi třetina Čechů. Mezi nejvyhledávanější druhy patří hřiby, muchomůrky růžovky, ryzce, křemenáče, bedly či lišky.
V Česku není sběr hub ani jiných lesních plodů zákonem nijak omezen, ale ne všude v Evropě jsou takto vstřícní. Například v Rakousku smíte během jedné návštěvy lesa nasbírat nejvýš dva kilogramy hub, v Nizozemsku můžete dokonce skončit ve vězení – houbaření mimo vlastní pozemky se tam bere jako pytláctví a je zakázáno.
Ročně v Česku dochází v průměru asi ke třem stům případům přiotrávení houbami. Nejčastěji se lidé otráví žampionem zápašným, kterého si pletou s ostatními druhy jedlých žampionů. Od nich se tento jedovatý žampion odlišuje svým specifickým zápachem připomínajícím dezinfekci. Také pokud uděláte do jeho nohy rýhu, začne velice rychle intenzivně žloutnout.
Vůbec nejjedovatější houbou u nás je pavučinec plyšový, kterého si můžete splést s ryzcem. Projevy otravy po jeho požití jsou navíc zrádné – může trvat až tři týdny, než se závažné následky otravy projeví.
Houbou, o které se dá bez nadsázky říci, že je nad zlato, je lanýž. Cena za kilogram této v gastronomii poptávané suroviny se může vyšplhat až na rekordních 200 tisíc korun za kilogram. Vůbec nejdražší lanýž se našel v roce 2007 – vážil půldruhého kilogramu a vydražil se za rekordních 8,5 milionu korun.
